Ze života novináře: Nejvíc se čte to, co nikoho nezajímá

Život novináře, redaktora, editora… To je téma samo o sobě. A je na něj mnoho pohledů. Jeden pohled je zvenčí, od lidí, kteří tuto práci podceňují a neváží si jí. Druhý je neutrální, lidé berou redaktory jako normální lidi, co jim zprostředkují zajímavé zprávy a informace. A pak jsou tu celebrity, tedy říká se jim tak. Zkrátka ty lidi, kteří jsou mediálně známí. Někteří média chápou jako reklamu a druzí na ně nadávají, kudy chodí. Kdo má na starosti PR známých osobností však moc dobře ví, že média dělají reklamu, a proto zvou novináře na různé akce, kde se slavné osobnosti scházejí, anebo rozesílají tiskové materiály v mailech a doufají, že je někdo vydá.

Vymýšlíte si…

Jelikož už tuhle práci nějakou dobu dělám, poznala jsem, jak to chodí, a také se setkala s mnoha lidmi, kteří prací v redakčním světe pohrdají. Někdy je to práce dosti nevděčná. Jako editor vím, o čem mluvím. Mnoho čtenářů vaše články sice čte, ale dost často je považují za lži a výmysly, i když jste si nevymysleli ani slovo. I mně se už mnohokrát stalo, že jsem si pod svým článkem přečetla hromadu negativních komentářů, aniž by lidé věděli, kdo ho psal. Jenomže my pracujeme s fakty a informace si ověřujeme. Často někam píšeme a voláme. Nenapíšeme jen tak něco.

A koho to zajímá…

Jako editor nebo redaktor víte, co se čte a co ne. O to úsměvnější je, když lidé nadávají na téma článku, které si však nejvíc z nich rozkliklo. A rozkliknou si ho i příště. Často se směju nad komentáři typ „A koho to zajímá?“. Jenomže mi stačil pohled na Google Analytics a moje odpověď jsem měla hned: „Většinu lidí, co jsou právě na webu.“ Právě pod těmi nejčtenějšími články vlastně bývá nejvíc takovýchto komentářů. A koho to zajímá? Nejspíš právě vás! 😀

Mně sice nebaví psát hloupé články se stupidními klikacími titulky, ale občas je to třeba, protože vidím, co lidé čtou a co ne. Už mnohokrát jsem psala o zajímavých tématech, nad článkem strávila několik hodin… Říkala jsem si, že je to úžasný a velmi zajímavý téma… a pak si ho přečetla jen hrstka lidí. Lidi prostě chtějí senzace! A ne každý si chce přečíst zajímavé téma bez drbů a bizarností. Bizár a bulvár zkrátka vládne světu! Však to znáte. Báby vždycky rády drbaly na pavlači, a tak to bude pořád. Když nejsou drby o sousedce, v médiích aspoň můžou zdrbnout nějakou tu celebritku.

 

Je potřeba mít o kom drbat. Lidé chtějí senzace. A senzace jsou nejlepší PR

Někteří moc dobře vědí, že jsou jim novináři prospěšní. Lidé, co mají na starosti PR a marketing s námi mají většinou dobré vztahy. Vědí, že společně můžeme spolupracovat. Pak jsou tu ale celebrity nebo politici, podle kterých novináři vše převrátí a jen je špiní. Někteří ani nechtějí dávat rozhovory. Ale všimli jste si, že si většinou přečtete skandální titulek, ale v článku se dozvíte, že se nic převratného nestalo? Vždyť je to přesně to, co čtenáři chtějí. Chtějí senzaci, chtějí vědět, že se někomu něco přihodilo. k sobě upřímní!

Přečetli byste si spíš článek s titulkem, že si Ewa Farna bude koupovat psa, nebo ten s titulkem, že se těší na nový přírůstek do rodiny? A co tohle? Přečtete si, že Michal David udělal dobrý skutek… nebo si rozkliknete, že si Michal David zadělal na pořádný trapas? A budete zvědaví na fotky, kde se píše, že to Lucii Bílé moc slušelo? Anebo si spíše rozkliknete článek, že Lucie Bílá novou image šokovala veřejnost? …

Je to stejné, jako když sousedky drbou Novákovic dceru, že propadla ve třetí třídě. Kdyby měla na vysvědčení samé jedničky, přišlo by jim to normální a nezabývaly by se tím ani minutu.

Titulek je základ, ale dá to práci

Ale no tak? Vždyť by i to PR bylo k ničemu, kdyby nemělo poutavý a zajímavý titulek. A mnoho lidí z PR to moc dobře ví, a proto ti nejlepší umějí dělat moooc dobré titulky. K čemu by se pak taky dělali s textem, kdyby si ho nikdo nepřečetl.

Ono je to s těmi titulky docela umění. I mně to trvalo, než jsem si zvykla, jak ty titulky dělat. Občas se na to musí chytře a chce to hodně přemýšlet. A někdy strávíme nad titulkem víc času, než nad samotným textem. A někdy ten perfektní prostě nevymyslíme. Každopádně je to první, co čtenář vidí. A když ho nezaujme, naše práce přijde vniveč.

 

Pořád ještě nejsme stroje… ani Word ještě není tak dokonalý

Mnohdy si myslíme, i já si to myslela, že musí být pisálci bezchybní. Nebo že vše musí projít korekcí, než to vyjde. Jenomže za těch šest let, co se v tomhle světě pohybuju, už vím, že překlep nebo nějaká chybka se stane často. A když si člověk po sobě práci čte, jen zřídka ji najde. A proč? Někdo říká, že jsme za to přeci placení, abychom dělali svou práci dobře. Jenomže nikdo není dokonalý.

Stejně, jako může mít řečník okno, nebo jako herec může zapomenout text, i my můžeme mít sem tam někde chybku. A když pak každý den koukáte do hromady textu, a další hromadu píšete, už je po sobě stěží najdete. Přehozená písmenka, chybějící čárka, někdy dokonce ujede i to y/i. Pozná to každý, kdo si to někdy vyzkouší. I já tady v tom textu možná budu mít překlep. Korektora nemám, stejně jako ho nemá spousta redakcí. A navíc už ten text čtu tak automaticky, že nějakou tu chybku snadno přehlédnu. Nechci tím omlouvat sebe ani jiné redaktory, editory či autory. Ale prostě to tak je 😀

 

Kde je poptávka, i nabídka

Na práci novináře je ještě jeden nešvar. Mnohdy musíme psát i o tom, co nás opravdu, ale opravdu nezajímá. A dělat rozhovory s lidmi, kteří jsou nám ukradení. Nejlepší je potom, když si čteme komentáře o tom, jak někomu nejspíše něco závidíme nebo ho nemáme rádi. Ale my jen máme informaci, kterou předáváme dál. A ti, které to zajímá, jsou ti, kteří to čtou. Ne nutně to musí být ti, kteří to píšou. Ale ti zase moc dobře ví, co čtenáře zajímá a co má cenu psát a jak. Je to zkrátka kolotoč.